Proč se trápíme

 

Všichni ve svém životě vnímáme nějaké problémy nebo bychom alespoň chtěli něco změnit, zlepšit. Více či méně často zažíváme nepříjemné situace či skutečnosti: chování lidí, které nám vadí, problémy ve vztazích, v práci, ve finanční oblasti, zdravotní potíže či prostě nějaké nepříjemno např. strach, smutek, lítost, zlobu, pocity viny, samoty, marnosti, vyhoření, nelásky, bezmoci apod. Ptáme se proč se nám to děje, proč nevíme, jak se svých problémů zbavit, jak odstranit to nepříjemné, uzdravit se a netrpět, jak zlepšit svůj život, žít v klidu, dostatku, v pohodě, lásce a štěstí? Je to vůbec možné? Ano, je! :=)

 

 

Zrození programů

Celý náš život je nepřetržitým řetězcem situací, které zažíváme. Každou takovou situaci pojmenováváme ve své mysli konkrétními myšlenkami a to většinou zcela nevědomě. A tyto myšlenky v nás probouzí různé emoce a fyzické pocity. Ty jsou pro nás buď PŘÍJEMNÉ nebo NEPŘÍJEMNÉ. Pokud v nás nějaká situace vyvolala přes konkrétní myšlenky nepříjemné pocity, nevědomě jsme si do svého podvědomí uložili negativní program: zažívám-li takovouto situaci, či jí něčím podobnou, pojmenovávám ji těmito konkrétními myšlenkami a po nich mám tyto nepříjemné emoce a případně i fyzické pocity. A od té doby si tento program, tedy schematicky SITUACE => MYŠLENKY => NEPŘÍJEMNÉ EMOCE/FYZICKÉ POCITY, žiji. Tedy kdykoli potkám situaci, která mému podvědomí něčím připomene tuto prvotní již prožitou situaci, automaticky v mé hlavě následují stejné myšlenky a po nich "naprogramované" stejné nepříjemné emoce a případně i fyzické pocity. Je to zcela automatické, vůlí ani vědomím neovlivnitelné.
Z uvedeného je zřejmé, že veškeré nepříjemné pocity na emocionální i fyzické rovině jsou propojené s konkrétními myšlenkami.

 

Něco mi vadí, je nepříjemné, protože to chci jinak

Problém, trápení vnímáme tehdy, pokud se aktuální realita, tedy to, co se právě děje, neshoduje s tím, co chceme či potřebujeme, s našimi představami o tom, jak by to mělo být. Toto je velmi důležité si uvědomit! Tedy obráceně řečeno, pokud naše skutečnost neodpovídá našim přáním, tužbám, představám a potřebám, cítíme, že máme problém, zažíváme nepříjemno, spouštíme si své negativní programy, kterými si nepříjemnou realitu nejen tvoříme, ale i posilujeme.

Tak jsme si své negativní programy i vytvořili, tedy kdysi, v nějaké prvotní situaci, to bylo jinak, než jak jsme chtěli, jak jsme si představovali, že by to mělo být. Tomu odpovídaly i naše myšlenky, popisující příslušnou situaci a nepříjemné emoce/fyzické pocity, které následovaly. Dali jsme vzniknout svému negativnímu programu, který si dosud žijeme.

 

 

Kořeny trápení

Kořeny našich největších trápení, tedy ty nejsilnější negativní programy, si v sobě z pohledu Terapie Mysli vytváříme na začátku svého života – v okamžicích kdy se duše chystá a jde do těla, v prenatální fázi našeho vývoje a okamžicích na ni navazujících, a poté v raném dětství, ve vztazích s těmi, jejichž lásku a péči potřebujeme, tedy především s rodiči, vychovateli, sourozenci, příbuznými, vrstevníky a dalšími lidmi, které ve svém životě máme. Zdroji našich negativních programů bývají často i v dětství standardní situace – pobyt v jeslích, ve školce, ve škole, v nemocnici, hádky rodičů, neshody v širší rodině, rozvod či neláska mezi rodiči a mnoho dalších skutečností. 

 

Příklad 1:

Když maminka zjistila, že mě čeká, šla to říct tatínkovi. Ten z toho však byl nešťastný, na maminku byl zlý a navrhoval jí, aby šla na potrat. Vnímala jsem, že mě nechce, nemá mě rád, odmítá mě a byl by radši, kdybych nebyla. Byla jsem z toho moc smutná a radši bych vůbec neexistovala.

V dospělosti jsem pak zažívala v každém partnerském vztahu pocity, že mě partner vlastně nechce, nemá mě rád a byl by radši kdybych nebyla. Stačilo Terapií Mysli zpracovat období mého prenatálního vývoje a poprvé v životě se ve svém vztahu cítím skutečně milovaná, chtěná a šťastná.

Příklad 2:

Jako dítěti se mi kdysi něco nepovedlo a tatínek mi řekl „Stejně vždycky všechno zkazíš“. Já jsem podvědomě tuto jeho myšlenku přijal, navíc jsem si to vyhodnotil další myšlenkou „Jsem neschopný.“, po které následovaly emoce frustrace a méněcennosti.

Od té doby jsem si do života přitahoval podobné situace, které mi potvrzovaly mé přesvědčení že „jsem neschopný“, a proto "stejně vždycky všechno zkazím", následované emocemi frustrace, méněcennosti, naprosté sebenedůvěry a také patřičnými reálnými výsledky v mém životě … prostě jsem vždycky všechno zkazil. Terapií Mysli jsme zpracovali zmíněnou situaci z dětství a vida, od té doby zažívám úžasný pocit sebejistoty a důvěry ve své schopnosti. Co se mi dříve nedařilo, nyní zvládám s lehkostí a klidem. 

 

  

Spouštěcí událost

Někteří z Vás jistě namítnou: „Ale já jsem začal/a mít problémy až mnohem později, když se stalo to a to, tedy nikoli v dětství.“ „To něco“, co se stalo, není kořen Vašeho problému, byla to spouštěcí událost, která Váš negativní program, který jste v sobě již dávno měli, „vytáhla na povrch“ do Vašich vědomých prožitků a kvůli tomu si nyní žijete své nepříjemno. Prostě Váš program „spustila“. Můžeme to přirovnat k semínku plevele v půdě. To bylo někdy zaseto a může tam roky a roky být, aniž by vyklíčilo. Pak, v jednu chvíli, se spustí obrovský liják (spouštěcí událost), který „pošimrá“ semínko a to vyroste v rostlinu. A najednou nám ten plevel začne vadit, protože jej vidíme, vnímáme a nechceme ho tam. Způsobuje nám nepříjemné pocity. Spouštěcí událostí může být cokoli, smrt blízké osoby, rozchod, rozvod, ztráta zaměstnání, nemoc, operace, či jakákoli jiná traumatická i zdánlivě nevinná událost.

 

Příklad 1:

Před 5 lety mi zemřel manžel, ale stále se s tím nemůžu vyrovnat. Do té doby jsem byla v pohodě, měli jsme krásný vztah. Ale od jeho smrti cítím obrovský smutek, lítost a také různé strachy. Nejhorší je pocit samoty a strach, že už mě nic krásného nečeká. Hrozně mi chybí.

Při Terapii Mysli se dostáváme do situace, kdy jsem miminko a ležím v postýlce. Jsem v pokojíčku úplně sama. Hrozně mi chybí maminka i tatínek. Mám velký strach, že to tak zůstane, že už nikdo nepřijde, že už nebudu mít žádnou lásku. Zpracováváme tuto situaci a hned poté cítím obrovskou úlevu. Aktuální smutek, pocit samoty i strachy zmizely a na manžela vzpomínám s láskou a lehkostí.

Příklad 2:

Veškeré nepříjemno začalo, když mi lékař oznámil, že mám rakovinu. Od té doby prožívám peklo. Vůbec nevím, co mám dělat. Cítím hroznou bezmoc a také strach, co bude.

Na sezení Terapie Mysli se dostáváme do situace v dávném dětství, kdy se mí rodiče hádají, tatínek útočí na maminku a já se hrozně bojím, že jí něco udělá. Vůbec nevím, co mám dělat. Bojím se zasáhnout. Cítím hroznou bezmoc a strach, jak to dopadne, co bude. Tuto událost zpracováváme technikami Terapie Mysli. Výsledkem je klid, důvěra ve správný běh věcí a absence jakéhokoli strachu.  

 

Problém, který zažívám, je jen o mě 

Již jsme si řekli, že na základě svých programů každou situaci, kterou ve svém životě zažíváme, pojmenováváme ve své mysli nějakými myšlenkami, po kterých následují buď příjemné, žádné nebo nepříjemné pocity. Podle toho pro sebe stanovujeme, zda je tato situace DOBRÁ, tedy pro nás příjemná, NEUTRÁLNÍ, tedy pro nás bez emocí a fyzických pocitů nebo ŠPATNÁ, tedy pro nás nepříjemná. Tedy pokud mám z čehokoliv či z kohokoli ve svém životě nepříjemné pocity, jsou to moje pocity vázané na mé myšlenky, já jsem si je do sebe někdy svobodně vložil/a a jsem to jen já, komu znepříjemňují život a to bez ohledu na to, co nebo kdo takovou situaci podle nás zapříčinil. Negativní pocity mám já, já si je vytvářím svými programy, a jsem to tedy zase pouze já, kdo je může trvale odstranit.

Příklad 1:

Moje partnerka odjela na víkend se svými kamarádkami. Prý babské mejdlo. Jenže já se doma sžírám žárlivostí. Co když je to jinak? Cítím velkou úzkost. Jsou to moje emoce, já trpím. Někdo jiný na mém místě by byl naprosto v klidu a vůbec by situaci neřešil, protože své partnerce naprosto důvěřuje a víkend by si užil po svém.

Terapií Mysli se díváme na kořeny mého nepříjemna. Vracím se do události, kdy je maminka v nemocnici, tedy pryč ode mě na delší dobu stejně, jako nyní partnerka. Jako malý kluk se bojím, že maminku ztratím, že o ni přijdu, že se už třeba nevrátí a již nikdy se mnou nebude. Zpracujeme tuto událost Terapií Mysli a při opětovné představě víkendu bez partnerky vnímám ve svém srdci naprostý klid.

Příklad 2:

Celý život bojuji se strachem z lidí... Kdykoli jsem někde, kde je víc lidí, cítím úzkost, diskomofort a chce se mi utéct. Většina ostatních nic takového neřeší.

Při Terapii Mysli se dostáváme až do maminčina bříška. Čeká mě v roce 1969. S tatínkem se doma často baví o tom, co je nebezpečné říkat a dělat před ostatními lidmi, že by je mohli udat, vyhodit z práce či dokonce zavřít. Žijí v permanentním strachu, strachu z toho, co jim kdo udělá, že jsou lidé zlí. Při terapii si dokonce vzpomínám na celé jejich dialogy plné úzkosti, které jsem slyšela jako plod v matčině lůně. Stačilo TeMterapií zpracovat toto období prenatální fáze mého vývoje a je po strachu.  

 

 

Co vysílám, to se mi vrací

Situací a skutečností, které v nás vyvolávají nepříjemné pocity, se navíc ať již podvědomě nebo vědomě bojíme, a o to více si je přitahujeme do svého života přesně v duchu hesla "co vysílám, to se mi vrací". Jinak řečeno příslušné nepříjemné prožitky si sami přitahujeme do svého života negativními programy, které v sobě máme a jejichž energii vyzařujeme. Tvoříme si tak svou vlastní realitu. Proto opakovaně zažíváme například nepříjemné chování konkrétních osob k nám, nepříjemné situace doma, na pracovišti, s přáteli, sousedy, dětmi, rodiči, venku..., nepříjemné skutečnosti týkající se našich financí, našeho zdraví, vnímání sebe sama a dalších oblastí našeho života.

Často také máme tendenci své okolí a lidi v něm obviňovat z toho, že kvůli nim zažíváme nepříjemno, máme problémy. Přitom nám náš život i lidi v něm jen „plní naše objednávky“, které vysíláme tím, co máme v sobě. Vlastně je nutíme, aby se k nám tak chovali. Svou vnitřní realitou nutíme tu vnější, aby byla taková, jaká je.

 

Příklad 1:

Hrozně si nevěřím. Často se bojím, že něco nedokážu, nezvládnu a pak si přesně totéž žiji zrealizované. Ten pocit selhání nesnáším, ale neustále mě provází. Hlavně v práci mi to působí velké problémy.

Při Terapii Mysli se dostáváme do okamžiků, kdy se moje duše chystá na cestu do těla. Vnímá, že má nějaké úkoly, které chce splnit, ale zároveň se bojí, že to nedokáže, nezvládne, že selže. Při terapii zpracujeme všechno nepříjemno před inkarnací. Následující dny mi potvrzují, že mé strachy ze selhání zcela zmizely. Do práce chodím s radostí a sebejistý, projekty se mi daří, po nějakém „nedokážu“, „nezvládnu“ či „selhal jsem“ ani vidu ani slechu.

 
Příklad 2:

Jakmile večer vidím, že je manžel nabroušený z práce, už vím, že bude zle. Vždy totiž začne hledat důvody k hádce a samozřejmě to také vždy hádkou končí. Prostě si potřebuje vybít nahromaděné emoce. A já namísto, abych vyklidila prostor či nereagovala, to nakonec nevydržím a také na něj křičím a obviňuji ho. Pak mě z toho vždycky hrozně rozbolí hlava. Ta bolest je nesnesitelná a žádní lékaři mi s tím neumí pomoct.

Při Terapii Mysli se mi otevírá můj porod, kde mě kleštěmi tahají z maminky a jak mi svírají hlavu, strašně to bolí a já s tím nemohu nic dělat. Je to nesnesitelné. Jsem na ně naštvaná, že mi působí takovou bolest a tak když už jsem venku, pořádně křičím, abych jim to vytmavila. Zpracujeme tedy tento okamžik mého života a hle, manžel se uklidnil, a když přeci jen ještě někdy vyjede, už nemám potřebu se zachovat stejně agresivně. Rychle se uklidní a většinou i omluví. A samozřejmě po bolestech hlavy se slehla zem.

 

Vzorce chování

Stává se Vám někdy, že se v nějaké situaci chováte tak, jak se vlastně chovat nechcete, víte, že to je špatně, ale nejde to ovládnout? Jedete si své vzorce chování. Těmito vzorci reagujete na negativní programy, které si žijete v daných situacích. Jak jsme si již řekli, kdysi jsme zažili nějakou typovou situaci poprvé. V ní jsme měli určité myšlenky a rovněž konkrétní pocity. A podle těchto pocitů a svého naturela jsme se v té situaci nějak zachovali nebo si na základě ní vytvořili plán svého chování do budoucna. A to tak, jak jsme ať již vědomě či nevědomě vyhodnotili, že to pro nás bude z nějakého důvodu nejlepší, nejpřínosnější, nejsmysluplnější. A od té doby reagujeme vždy stejně. Je to opět automatika. Takovým chováním pro nás bývá to, o kterém se domníváme, že nám přinese nejméně nepříjemna resp. maximum příjemna. Prostě nechceme zažívat nepříjemno. Touha nezažívat dramaticky nepříjemné pocity nás může vést až k panické snaze o naplnění tohoto záměru. Často tak svým jednáním však jen „přiléváme olej do ohně“.

Často také přebíráme vzorce chování od svých rodičů a případně dalších blízkých lidí, které vnímáme jako své vzory. Většinou se, ať již vědomě či nevědomě, ztotožňujeme zejména s jedním z nich, a jeho chování je pro nás zjednodušeně řečeno vzorem, který následujeme. Je to i proto, že jsme absorbovali stejné či podobné negativní programy, jako má v sobě příslušný rodič a tedy si žijeme realitu podobně. V dospělosti si pak např. uvědomujeme, že v mnohých situacích jednáme jako naše matka nebo nám to dokonce někdo říká: "Ty se chováš jako Tvoje matka." Či naopak následujeme otce, například jsme stejně paličatí, hrubí nebo uzavření...

Abychom změnili vzorce svého chování, musíme rovněž eliminovat negativní programy, které v sobě máme.

 

Příklad 1:

Jako malé miminko v postýlce jsem křičela a křičela, aby mě někdo slyšel a přišel za mnou. Cítila jsem se hrozně sama. Jenže nikdo nepřicházel... Maminka něco dělala v kuchyni a jen na mě houkla. Tatínek byl asi úplně mimo dům. Nakonec mě přepadl obrovský smutek, beznaděj a marnost. Přestala jsem křičet, nemělo to cenu. Zůstala jsem se svou samotou. Celou situaci jsem si vyhodnotila tak, že nemá smysl si říkat o pozornost, „žádat“ o přítomnost druhé osoby, protože je to marné a to celé mě hrozně bolí...

V dospělosti často zažívám pocit osamění doprovázený hlubokým smutkem a pocitem marnosti. Neřeknu manželovi, aby si na mě udělal víc času. Nezvednu telefon a nezavolám kamarádce. Nenavrhnu synovi společný večer. Žiji v pocitu, že o mě stejně nikdo nemá zájem, nechce se mnou být, a že bych se jen vnucovala a bylo by to stejně marné.

Stačilo si Terapií Mysli zpracovat onu událost v postýlce a najedou si můj muž sám od sebe na mě dělá více času. Se synem se střídavě po telefonu domlouváme na společných setkáních, a i ze strany svých kamarádek najednou cítím mnohem větší zájem o společné sdílení. Pocit samoty zmizel. A i když jsem někdy sama, vůbec to tak nevnímám a cítím se naprosto v pohodě. 

Příklad 2:

Už když jsem byl u maminky v bříšku, často se s tatínkem hádali. Občas padla i nějaká facka. Bál jsem se, že se nemají rádi, že si ublíží a třeba i rozejdou. Nemohl jsem nic dělat, cítil jsem hroznou bezmoc...

Nyní v dospělosti mám malého syna. Hodně zlobí, pořád něco vymýšlí, upoutává na sebe pozornost, brečí, křičí, vzteká se a dělá naschvály. Nesnáším to, cítím vždycky hroznou bezmoc, že nevím, co s tím mám dělat. Tak na něj křičím a někdy ho i uhodím. Už když to dělám, vím, že je to špatně, že to nic nevyřeší, že to bude jen horší, ale nemůžu si pomoct. Je to silnější než já. Pak toho vždycky lituju a omlouvám se mu. Jenže další den to je stejné... Uvědomuji si, že se vlastně chovám stejně, jako moji rodiče.

Terapií Mysli jsme odstranili negativní programy, které jsem si do sebe dal v bříšku u maminky. Vyčistili jsme i pár dalších věcí, které s problémem souvisely. Syn se od té doby jako zázrakem uklidnil. Zdaleka již tolik nezlobí. A pokud má přeci jen aktivnější chvilku, s láskou ho vždy vezmu na klín, pokonejším, řeknu mu, že ho mám rád, a už vůbec necítím potřebu jakkoli agresivně reagovat. Dělá to s ním zázraky. A se mnou také. ;=)

 

 

Pokud Vás zajímají další informace o těch nejhlubších a nejsilnějších kořenech / příčinách toho, co prožíváme, našich problémů a trápení, podívejte se také na stránky Terapie Pocitu do sekce O Terapii Pocitu.

 

 

STROM PROGRAMŮ

Níže se můžete podívat na zjednodušený názorný příklad vytvoření a žití si negativních programů dospělým mužem - vznik těchto programů před inkarnací a v dětství a jejich zrcadlení v dospělé přítomnosti:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  Copyright  © Ing. Hana Růžičková

Obsah těchto internetových stránek je chráněn autorským zákonem.